Narozen 11. srpna 1882 (Filettino, provincie Frosinone) – zemřel 11. ledna 1955 v Římě. Pohřben v Affile (provincie Lazio).
Italský maršál, Ministr národní obrany v Italské sociální republice (tzv. „Republika Salò“ 23.9.1943 – 25.4.1945).
Graziani se stal nechvalně známým především svou válečnou kampaní v Africe před a během Druhé světové války. Oddaný fašista (v Národní fašistické straně od roku 1924), byl klíčovou postavou v italské armádě za vlády Viktora Emmanuela III.
Hrál rovněž důležitou roli při upevňování a rozšiřování italské říše během dvacátých a třicátých let, nejprve v Libyi a poté v Etiopii. Neslavně proslul svými represivními opatřeními, která vedly k velkým ztrátám na životech. V současné terminologii by bezesporu splňovala všechny atributy slova Genocida. Krátce po vstupu Itálie do Druhé světové války se vrátil do Libye coby velitel italských vojsk v severní Africe, ale odstoupil po britské protiofenzívě v letech 1940 – 41, která skončila italskou katastrofou.
Ve svých 21 letech, v roce 1903, se Graziani rozhodl věnovat vojenské kariéře. Byl převelen do italské Eritreje a sloužil v italsko-turecké válce (1911 – 12), kde byl povýšen na kapitána. Bojoval i v První světové válce, kdy se stal nejmladším plukovníkem v královské armádě. Absolvoval Vojenskou akademii v Modeně.
V roce 1921 byl převelen do italského Protektorátu Fezzán na území dnešní Libye. Brutálním tažením zlomil odpor odbojných Tuarégů a také Senussiho povstání v Tripolsku. V Kyrenaice použil zakázaný yperit při leteckých náletech. Nomádské kmeny vyhladověl oddělením od jejich zvířat, potravin i zásob vody. Internoval je v koncentračních táborech. Mezi arabskými Berbery měl přezdívku „Fezzánský řezník“.
V roce 1930 se stal viceguvernérem Kyrenaiky a zastával tuto funkci až do roku 1934, kdy bylo přesunut do Italského Somálska (funkce guvernéra).
Během druhé Italsko – habešské války (1935 – 36) byl jmenován vrchním velitelem italských jednotek. 20. ledna 1936 dobyl město Negele Borana, italským králem byl prohlášen za Markýze z Negele. 8. května 1936 dobyl město Harar, což Mussolini ocenil titulem „Maršál Itálie“.
Po vyhlášení Italské východní Afriky se stal krátce jejím guvernérem, následně převzal od maršála Badoglia funkci vicekrále této nové kolonie. Zavedl teror, jako v Libyi, což mu vysloužilo další neslavnou přezdívku „Etiopský řezník“. Represe dosáhly vrcholu v březnu 1937, kdy po nezdařeném atentátu na jeho osobu italské jednotky terorizovaly obyvatele Addis Abeby a přes 300 jich zavraždily.
Koncem roku 1937 se vrátil do Itálie. V italských pramenech se často uvádí, že zatímco většina italských generálů měla k Duceho fašismu vlažný přístup, Graziani byl od počátku fanatickým fašistou. Po vypuknutí Druhé světové války byl 3. Listopadu 1939 jmenován náčelníkem štábu italské armády. 10. června 1940, na četná Hitlerova naléhání, vyhlásil Mussolini válku Francii a Anglii. Italské jednotky se neúspěšně pokusily prolomit alpskou část Maginotovy linie, následně italská protiletadlová obrana (patrně omylem) sestřelila nad Tobrúkem letadlo maršála letectva a vrchního velitele italských vojsk (a národem oblíbeného) Italo Balba (28. června 1940). Graziani byl Ducem jmenován do Balbovy funkce vrchního velitele. Stejně jako Balbo, Graziani odmítal vstoupit do vojenských akcí v Západní poušti, ale na nátlak Duceho (a potažmo Hitlera) vojska italské 10. armády překročila hranice Egypta. Postup ale zastavila pro potíže se zásobováním již po 100 kilometrech.
9. prosince 1940 Britové zahájili drtivou protiofenzívu (Operace Compass) a již 9. února 1941 byla italská 10. armáda rozdrcena. Graziani rezignoval na svou funkci a stáhl se ze do ústraní.
Jeho fašistický světonázor z něho ale rozhodně nevyprchal. Po státním převratu 25. července 1943 se opět hlásil o funkce. Pád Mussoliniho režimu, Duceho zatčení , jeho následné vysvobození Skorzenyho parašutisty, to vše donutilo Grazianiho k činu. Když Mussolini 18.září 1943 vyhlásil založení Italské sociální republiky, Graziani byl jmenován ministrem války.
S německou pomocí byly zformovány 4 italské divize, ale Němci již neměli v bojové kvality Italů důvěru a tak se tyto jednotky spolupodílely pouze na protipartyzánských operacích na severu Itálie. Až v podstatě z nouze, v prosinci 1944, se část italské fašistické armády podílela na protiútoku v oblasti Garfagnana v bojích s Američany. Sám Graziani byl v dubnu 1945 během partyzánského povstání na severu Itálie zatčen partyzány v Janově.
Zajímavé je, že Graziani nebyl nikdy pro své válečné zločiny stíhán – byl na seznamu, ale ani etiopské, britské, ani italské soudy nebyly úspěšné. Počínající studená válka tomu nepřála. Italům samotným se podařilo dovézt Grazianiho před soud až v roce 1948. Byl odsouzen na 19 let vězení za spolupráci s nacisty, ale byl propuštěn poté, co si odseděl pouhé čtyři měsíce ze svého trestu, protože jeho právníci přesvědčili soud, že „jen plnil příkazy“… Na rozdíl od Němců a Japonců nebyli Italové nikdy stíháni spojeneckými soudními tribunály.
Přesvědčený fašista Graziani se počátkem 50. let (téměř v sedmdesáti) stal členem neofašistické organizace MSI (Movimento Sociale Italiano) a v roce 1953 i jejím „čestným prezidentem“.
Dne 11. ledna 1955 Rodolfo Graziani zemřel na svobodě v Římě ve věku 72 let…
Grazianiho osudy budí emoce i po letech. V roce 2012 dal při příležitosti 130. výročí Grazianova narození postavit starosta vsi Affile, ležící asi 80 kilometrů východně od Říma Grazianimu mauzoleum a park. Stavba ze státních veřejných prostředků stále 127 tisíc eur. Na vstupním portále jsou vytesána slova „Vlast“ a Čest“. Slavnostního odhalení se zúčastnila asi stovka lidí, včetně zástupců Vatikánu…Z akce se stal politický boj, starosta města Ettore Viri čelil domácí i mezinárodní kritice (i z Etiopie) . Nově zvolená správa regionu Lazio veřejné financování mauzolea ze státních peněz po regionálních volbách v roce 2013 pozastavila…
Celá kauza vyvrcholila před několika málo týdny: 6. listopadu 2017 soud v Tivoli odsoudil k podmíněnému trestu osmi měsíců vězení starostu Affile Ercole Viriho a dva členy rady města k podmíněnému trestu šesti měsíců za podporu a propagaci fašismu. Žalobu na ně podala vlivná Národní asociace italských partyzánů (ANPI).
Zdroje:
https://it.wikipedia.org/wiki/Rodolfo_Graziani
Časopis Oggi – ročník 1948