Narozen 22. října 1897 (Rionero in Vulture) – zemřel 20. dubna 1959 (Řím)
Italský generál – dělostřelectvo, účastnil se Druhé světové války tím, že byl vyznamenán Zlatou medailí za chrabrost během ruské kampaně.
Narodil se v Rionero in Vulture Giovannimu a Caterině (roz. Farano) Russoovým. V roce 1912 začal studovat na Technickém institutu v Melfi, kde získal diplom na Scuola Normale di Lacedonia (1916). Téhož roku vstoupil do armády. V roce 1917 byl poslán na albánskou frondu, získal hodnost poručíka a záhy nadporučíka dělostřeleckého pluku. V roce 1920 obdržel italský Válečný kříž za zásluhy (Croce al merito di guerra).
Vrátil se do Rionero in Vulture, mezi roky 1923 a 1925 učil v Ripacandidě. V roce 1925 vstoupil zpět do armády, v hodností poručíka byl přidělen k 2. dělostřeleckému pluku, umístěnému v Pesaru. Stal se instruktorem v dělostřelecké škole v Modeně, poté odešel sloužit do Nocera Inferiore, kde byl v roce 1933 povýšen do hodnosti kapitána. Jako dobrovolník se zúčastnil italské africké kampaně v Habeši, kde se podílel na operacích v I. armádního sboru, který dosáhl významných bojových úspěchů během dobývání měst Adigrat, Mekele, Amba Alagi, Quoram a Dessie. Po návratu získal druhý Válečný kříž za zásluhy a byl přidělen k dělostřelecké škole v Civitavecchii.
Byl povýšen do hodnosti majora a stal se velitelem 1. skupiny 52. pluku dělostřelectva (dislokovanému v Braccianu) – přidělen k pěší divizi „Torino“.
Po vstupu Itálie do Druhé světové války se 10. června 1940 zúčastnil operací na západní frontě války na Balkáně. Poté, co hitlerovské Německo napadlo v roce 1941 Sovětský svaz, v souladu s dohodami s Mussolinim, byla přizvána k vojenským akcím i 8. Italská armáda, pod názvem A.R.M.I.R. (Armata italiana in Russia). Nicola Russo se tak stal přímým účastníkem Operace Barbarossa.
Dne 2. prosince 1942, při ústupu na Donu, nařízeném italským velením, se ocitl se svými jednotkami tváří v tvář sovětskému drtivému útoku. Při akci byl zajat a poté deportován s dalšími italskými zajatci na Sibiř. Podmínky zajetí snášel velmi těžce. Byl internován v táboře č.176 v tajze nedaleko města Kazaň.
Do Itálie se vrátil až 17. února 1954, po necelých dvanácti letech uvěznění. Byl s dalšími propuštěnými vřele uvítán na nádraží v Tarvisiu. Poté přednesl projev na náměstí Piazza Giustino Fortunato v rodném Rioneru, byl uvítán primátorem města i dalšími civilními i vojenskými osobnostmi. Roky věznění se ale podepsaly na jeho zdravotním stavu. Byl spolu s mnoha dalšími propuštěnými zajatci hospitalizován ve vojenské nemocnici v Celiu. Po rekonvalescenci znovu pokračoval v aktivní vojenské službě, rychle dosáhl hodnosti generála armádního sboru. Rovněž se aktivně podílel na zpracovávání osudů zajatých vojáků ze Sovětském svazu – aktivně hledal zprávy o veteránech, o padlých i nezvěstných členech A.R.M.I.R.u.
Zemřel v Římě v necelých 62 letech, dne 20. dubna 1959. Při příležitosti desátého výročí jeho smrti byla tehdejším starostou Rionera, Enzo Cervellinem, odhalena na rionerském ústředním náměstí Piazza Giustino Fortunato plaketa na jeho počest.
Nicola Russo je dodnes respektován veteránskými spolky v Itálii jako jeden z italských hrdinů Druhé světové války.
Zdroje:
https://it.wikipedia.org/wiki/Nicola_Russo
kniha „Ilsergentenellaneve“, autor Mario Rigoni Stern (2001)
časopis Oggi č. 6/1954
