Oreste Pinto (narozen 9. října 1889 v Amsterdamu, zemřel 18. září 1961 v Londýně)
Nizozemský občan, rodák z Amsterdamu. Narodil se do bohaté židovské rodiny, po ukončení studií sloužil v Nizozemské armádě, u pěchoty. Po skončení vojny si doplnil vzdělání studiem na pařížské Sorbonně. V roce 1913, ve svých čtyřiadvaceti letech, byl kontaktován francouzskou vojenskou zpravodajskou službou Deuxieme Bureau a vstoupil do jejich služeb. S vypuknutím První světové války sbíral špionážní informace na linii frondy mezi Francií a Německem, převážně v oblasti řeky Sommy.
Po ukončení války (1918) se věnoval obchodu, vedl překladatelskou firmu, byl ředitelem řady obchodních společností, ovšem kontakty s tajnými službami stále udržoval. Těsně před Druhou světovou válkou byl Pinto osloven britskou kontrarozvědkou MI-5 s nabídkou spolupráce. Po německé invazi do Polska v roce 1939 Pinto vedl centrum pro uprchlíky v Norwoodu s úkolem odhalovat potencionální špióny. V dubnu 1941 byl jmenován šéfem nizozemské sekce na Royal Victoria Patriotic School (zde MI5 a MI19 soustřeďovaly uprchlíky z okupované Evropy). Zároveň získal i britské občanství.
V září 1942 z funkce odstoupil a šel pracovat Nizozemskou bezpečnostní službu (sídlo v Londýně) , která je součástí nizozemského ministerstva spravedlnosti.
Světově známými se staly jeho poválečné memoáry (vyšly poprvé v roce 1952): v knize
„Spycatcher“, popisuje, jak odhalil osm špiónů Abwehru. Pinto velmi kritizoval neprofesionální přípravu nizozemských agentů, vysílaných SOE (Special Operations Executive) z Londýna do okupovaného Nizozemska: někteří vysazení (a posléze rychle vyzrazení) agenti například nosili oděvy anglické výroby, atd. Bohužel se ukázalo, že Pinto měl pravdu. Německý Abwehr zatkl téměř všechny agenty, které SOE v Nizozemsku vysadila. V září 1944 se Pinto stal šéfem „holandského oddělení“: Pinto mj. odhalil dvojitého agenta Christiaana Lindemanse, známého jako „King Kong“. Trval na tom, že Lindemans vyzradil plán Operace Market Garden Němcům, ale to nikdy nebylo prokázáno.
Po osvobození vstoupil do služeb nizozemské tajné služby – Bureau Nationale Veiligheid (BNV), kde vycvičil personál a podílel se na řadě případů špionáže. Po řadě obvinění proti němu opustil BNV v říjnu 1945. Pinto v řadě případů nesprávně vydal prohlášení o politické spolehlivosti. Přesto byl povýšen na podplukovníka a jmenován 1. února 1946 jako vedoucí oddělení vyšetřování Odboru generálního komisaře nizozemských ekonomických zájmů v Německu. Jeho úkolem bylo hledat cennosti, za války odvezené z Nizozemska. Opět byl obviněn, tentokrát z pašování cenností do Nizozemska. Začátkem roku 1948 byl propuštěn.
Pinto se znovu usadil v Londýně a v padesátých letech napsal některé knihy o své minulosti. Knihy byly bývalými spolupracovníky přijaty smíšené, bývalí kolegové měli pocit, že Pinto si sám pro sebe nárokoval úspěchy, na kterých se podíleli jiní. Čtenářské publikum však bylo knihami (především „Spy-catcher“/“Lovec špiónů“) nadšeno. Knihy byly později i zfilmovány.
U bývalých spojenců měl však Pinto stále respekt. Dwight Eisenhower později popsal Pinta coby „největší žijící autoritu v oblasti špionáže“.
Pinto byl proslulý fenomenální pamětí, znal řadu cizích jazyků. V mládí na dobré úrovni provozoval box a sportovní střelbu, rád hrál bridž.
Oreste Pinto zemřel v roce 1961 v Londýně na potíže spojené s chronickou bronchitidou.
Výběr z jeho bibliografie:
- Spycatcher (1952) Werner Laurie
- Spycatcher 2 (1960) Landsborough Publications
- Spycatcher 3 (1960) Four Square Books
Prameny:
https://nl.wikipedia.org/wiki/Oreste_Pinto
Časopis Oggi č. 22/ 29.5.1952
